Jsem Eva

Průvodkyně pro ženy, kte­ré odmí­ta­jí jen „čekat a doufat“.

Nejsem odbor­ník v bílém pláš­ti. Jsem žena, kte­rá se po návra­tu z mateř­ské do prá­ce cíti­la ztra­ce­ná. Bolesti zad, vyčer­pá­ní a nála­dy jako na hou­pač­ce jsem nejdřív při­su­zo­va­la věku a život­ní­mu tem­pu. Vždyť to tak má pře­ce kaž­dá, ne?

Pak při­šla dia­gnó­za: pro­blém se štít­nou žlá­zou. A s ní rada: „Berte práš­ky a počká­me, co to udě­lá.“ Nechtěla jsem jen pasiv­ně čekat. Chtěla jsem vědět PROČ.

Jako zaměst­ná­ním inže­nýr­ka kva­li­ty v kor­po­rá­tu jsem se zača­la ze vše­ho nej­víc zají­mat o to, jak zlep­šit kva­li­tu své­ho živo­ta ve star­ším věku, i s nemoc­nou štít­nou žlá­zou. Na zákla­dě “tvr­dých čísel” — výsled­ků odbě­rů krve vyhod­no­co­vat, co mně kon­krét­ně fun­gu­je a co je plýtvá­ní časem a peně­zi. Které opat­ře­ní při­ná­še­ní krát­ko­do­bou úle­vu a násled­né zhor­še­ní sta­vu a kte­ré jsou dlou­ho­do­bě udr­ži­tel­né a při­ná­ší sta­bil­ní zlepšení.

Začala jsem stu­do­vat, jak tělo fun­gu­je jako celek, a inves­to­va­la jsem spous­tu času i pro­střed­ků do hle­dá­ní sku­teč­ných pří­čin. A vypla­ti­lo se to. Postupně se věci zača­ly měnit. Symptomy ustu­po­va­ly a já jsem koneč­ně zača­la své­mu tělu rozumět.